Indonéské děti jsou prý mnohem klidnější než ty ze západních kultur. Spánek místní maminky neřeší téměř vůbec. A děti jim usnout kdekoliv. Jaký je jejich recept na snadné uspávání a klidné mateřství? Nedávno jsem si o tom povídala s cestovatelkou Aničkou Chobotovou.

V Indonésii studovala a cestovala víc než rok. Žila mezi místními lidmi a prožívala s nimi jejich každodenní život. Zapadla dokonale, naučila se jejich řeč a stala se součástí jejich umělecké komunity. Dala jsem jí tedy jeden velký úkol. Zjistit pro Vás, jak to mají místní maminky se spánkem. Nešlo mi o to nabídnout vám návod, ale nahlédnout  na spánek i z jiného koutku světa. Ne všechno je totiž zcela možné také v našich zeměpisných šířkách.

„V Indonésii se každá nemoc nejdříve vyřeší v hlavě,“ říká Anička

Jaká kultura ovlivňuje indonéské maminky

Výchova dětí je kulturní záležitost. Než se tedy pustíme do povídání o indonéských dětech a mateřství, je důležité vědět, co je ovlivňuje.

„Největší část obyvatel tvoří muslimové, pak hinduisté a tradiční náboženství (mnohobožství). Také proto v Indonésii plyne čas zcela jinak. Lidé tady tolik nepospíchají a stres, jak jej známe my, je spíše raritou – osud je totiž podle nich už stejně napsaný. Hinduisté věří v reinkarnaci a muslimové jsou v rukou Alláha, který určuje jejich osud. Další důležitou věcí, která rovněž jejich mateřství ovlivňuje, je komunitní způsob života. Neklade se tady důraz na individualismus jako v Evropě, Austrálii či v Americe. Vícegenerační rodiny žijí společně, kamarádi a sousedé si vzájemně pomáhají. Místní lidé jsou svobodnější – většina z nich se nežene za kariérou a má svůj vlastní malý byznys (restauraci, čistírnu, pneuservis) přímo doma,“ popisuje poměry v Indonésii Anička.

Jak dále dodává, Indonésii vládne velká spiritualita. „Všichni věří na dobrou a zlou karmu, takže se tu jen málokdy krade nebo ubližuje druhým. Děti jsou tak vedeny od malička. Lidé silně věří na dobré a zlé energie, na zařeknutí a magickou sílu ukrytou v materiálních věcech, prostorech a lidech. A za zmínku stojí také silná úcta ke starším generacím, umělcům a členům významných rodin.“

O děti se starají všichni

Podle Aničky jsou indonéské děti velmi klidné a hodně projevují své city. Mezi hlavní důvody podle ní patří komunitní způsob života a pomalejší životní rytmus. (Také mnoho antropologů se shoduje na tom, že v kulturách, kde se žije komunitně s důrazem na kontakt – tedy děti spí v blízkosti rodičů, jsou nošeny a lidé se vzájemně více dotýkají – děti pláčou mnohem méně než v západních kulturách.) „Matky většinou pracují doma a tráví s dětmi mnohem více času. Dokud jsou děti malé, tedy zhruba do tří let, nosí je máma všude s sebou. Při vaření je má v šátku nebo se válejí po zemi u jejích nohou, tak, aby na ně vždy viděla. Největší část dne jsou ale miminka nošena,“ říká Anička a dokládá svá tvrzení krásnými fotografiemi.

Babičky zvládají vařit i nosit vnoučata

„Když si však chce máma odpočinout, okamžitě ji zastoupí otec, který pracuje také převážně v blízkosti domu, nebo babička či sousedka. Takový luxus jim umožňuje právě komunitní způsob života,“ dodává cestovatelka. Podle mých vlastních zkušeností pramení mnoho stresu maminek v naší společnosti právě z toho, že je většinou nemá kdo vystřídat. Místo pomoci zato dostávají nevyžádané rady.

Maminkám pomáhají v nošení partneři

Jak spávají malí Indonésané

Místní děti spí v noci nejčastěji ve svých postýlkách – ale pozor, nepředstavujte si pod tím to, co znamená postýlka u nás. Jedná se jen o další postel přiraženou k mámině posteli, bez jakýchkoliv překážek či mříží. „Jak jsem už zmiňovala, Indonésané jsou silně věřící. Maminky se tedy vůbec netrápí, když jejich dítě vstává v pět ráno. Modlitby totiž začínají již ve 4:30.“ Nejmenší děti jsou většinu času v náručí.

„Miminka a nejmenší děti spí několikrát za den při chůzi v šátku. Děti ale často usínají také na zemi vedle pracující mámy nebo si je vezme do náručí babička, otec či sousedka. Nemají problém je nosit v náručí a neberou to jako rozmazlování, ale jako přirozenou součást jejich společného života,“ povídá Anička Chobotová. Starší děti chodí večer spát hodně pozdě, rodiče nechávají večerku na nich. Když se unaví, usnou. Nejmenší děti a děti, které mají problémy s usínáním, uspávají Indonésané nejčastěji kojením, houpáním na rukou a zpíváním. „Náruč a blízkost je pro ně důležitá. Věří, že nošení jejich děti více spojí s rodinou, která je tady na prvním místě. Děti mají silné emocionální zázemí a pocit bezpečí. Cítí sílu komunity a rodiny.“

Největší kouzlo jejich uspávání a klidu

Život místních dětí je už od narození spjatý s hudbou. „Dětem se pořád zpívá. Zpívá tady snad každý, bez rozdílu. Další zajímavou věcí jsou jejich tradiční tance, které děti učí od mala. Vyžadují soustředěnost a trpělivost. To se pak značně projevuje i na chování dětí,“ popisuje Anička s nadšením.

Své nejmenší děti maminky uspávají většinou na jejich postýlce nebo v náručí. Stejně jako u nás si i tady uspávání přizpůsobuje každá maminka tak trochu podle svého. Jedna zpívá a chová v náručí, druhá hladí a zpívá dítěti  v postýlce, jiná jen kojí a další se střídá s babičkou. Oblíbená je také masáž hlavičky. Písničky jsou ale všude.

Zoubky jsou stejně jako u nás velkým tématem. Někdo používá babské rady – například nastrouhanou šalotku na čelo nebo nahřívaný ručník na dásně. Jiné maminky zase běží k místnímu doktorovi. Na otázku, jak přistupují k problému nočního buzení dětí, však odpověděly všechny velmi podobně: „Proč bychom to měly řešit? Noční vstávání je normálním údělem mateřství.“