S manželkou zpěváka Tomáše Kluse a maminkou dvou krásných dětí Tamarou Klusovou byste rozhovor v médiích hledali jen těžko. Médiím se snaží vyhýbat. Pro ProsimSpinkej ale udělala výjimku.

Proto si velmi vážím toho, že se nám podařilo spolu setkat a udělat pro vás krásný rozhovor o spánku, mateřství, porodech a o životě. Tamara Klusová je velmi zajímavý člověk a vůbec nezapadá do šablon, které se ji snaží média různě připisovat. Myslím, že to má v sobě krásnou symboliku, jak je důležité nedělat závěry z jednoho pohledu, situace či článku, ale jít více do hloubky. Platí to plně i v oblasti spánku.  Přeji příjemné čtení.

Poté co jsme se posadily, jsme se automaticky začali bavit o nošení, kojení a spánku. Jsou to témata, která spolu maminky probírají velmi často. Vy máte děti dvě. Někdy se stává, že se sourozenci velmi liší ve všech těchto oblastech. Je to tak i ve vašem případě?

Josefínka se chtěla hodně nosit v náručí a dlouho usínala u kojení. Zpívání ji nějak zvlášť neuspávalo. Budila se často, ale nějak mi to v té době přišlo přirozené, že se prostě nevyspím, když mám miminko. S Tomášem jsme se u ní v noci střídali. U Josefínky se pak měnil způsob usínání a jednu dobu usínala dokonce sama. To se ale změnilo, když se jí narodil bráška. Teď chce samozřejmě také, abychom u ní leželi, než usne. Většinou přečteme pohádku a pak si k ní jeden z nás lehne a ona usne. Když jsme doma oba, uspává Tom při čtění pohádky a já uspávám Alfréda, který naopak velmi rád usíná u zpívání, u Mravenčí ukolébavky. Někdy, když uspávám Josefínku já a pospíchám, protože se chceme s Tomášem například podívat na film, tak vedle ní ležím a snažím se zhluboka a pomalu dýchat, aby se naladila na můj dech a usnula. Často ale tímto způsobem usnu s ní. (smích).

Spíme všichni společně. Když jsem párkrát uložila  Alfréda do postýlky, neměla jsem pocit, že by spal lépe. Takto je nám dobře. Máme velkou postel a všichni se tam vejdeme. Ten čas letí tak rychle, že si s Tomášem snažíme děti a i to noční rodinné tulení užívat jak to jde. Je to krásné období života a nebude trvat věčně.

Prožívala jste tedy rozdílně i obě mateřství?

Když se Josefinka narodila, byla miminko, které se potřebovalo neustále ujišťovat, že jsme u ní. S Tomášem jsme se střídali a prochodili s ní v náručí spoustu nocí. Kdybych v té době měla šátek, byla by to velká pomoc. Ale tehdy jsem kolem sebe neměla nikoho, kdo by mě k tomu přivedl nebo mi to doporučil. S Alfrédem už jsem věděla, že určitě šátek chci. Ale paradoxně nevyžaduje nošení tak intenzivně jako tehdy Josefínka.

S prvním dítětem jsem měla pocit, že se čas zastavil a můj život se omezil na přebalování, kojení a uspávání. Měla jsem na začátku pocit, že všichni kolem žijí dál své vlastní životy daleko rychleji, než já, která se zastavila v roli maminky. S druhým dítětem mám pocit, že bych ten čas nejraději zastavila, protože běží hrozně rychle a nestačím si to naplno užívat.

Prvorozené děti tu mají velmi těžkou roli v podobě toho, že jako prvorození změní absolutně život svým rodičům, kteří skrze ně vstupují do úplně nových rolí. To druhé už vplouvá do harmonie, kterou společně všichni tři nakonec vybudují.

Foto: osobní archiv Tamary Klusové

Často nám rodičovství pomůže vidět věci ještě trošku jinak. Jak změnilo váš pohled na život, jaké zjištění vám mateřství přineslo

Co jsem se stala maminkou, cítím se daleko šťastnější i sama v sobě. Dítě nemá náš život zastavit, ale vyplnit ho a zpřítomnit. Když je spokojená maminka, je spokojené i dítě a můžete dělat všechno společně. Myslím tím, když je žena naplněná na všech úrovních. Žádné dítě nechce mámu, která přestane mít své sny a cíle a přestane se zcela realizovat. Dítě si nás vybralo, protože chtělo být s námi, s takovými, jací jsme. Realizovat se dá i s dítětem. Podle mě prostě děti patří k mamince, ne do jeslí.

Ne vždy to tak maminky cítí. Někdy mají pocit, jako by jim skončil dosavadní život a neprožívají nadšení, ale zklamání. Čím podle vás mohou vznikat takové rozdíly v pocitech maminek?

Podle mě je to problém v naší společnosti, kdy je na mateřství žena převážně sama. Dříve fungovaly komunity a ženy mateřství prožívaly v ženském kruhu. Vzájemně si předávaly své zkušenosti a byly si oporou, Myslím si, že to bylo řešení pocitů úzkostí, které někdy v mateřství přichází. Teď jsou maminky většinou doma samy a otcové jsou v práci. Když jsou ale ženy spolu, je jim lehčeji.

To je pravda. Zřejmě i proto na internetu vznikají masově různé mateřské komunity. Odráží se v nich ta potřeba a touha ženských kruhů. Někdy mi to ale na internetu přijde spíše jako smutné místo, kde ženy navzájem srovnávají sebe i své děti.

Chybí v tom ten osobní prožitek. To, že si spolu ženy sednou, jejich děti si spolu hrají a ony se můžou navzájem postěžovat, vyměnit zkušenosti, na chvíli si ulevit a podpořit se navzájem. Sdílet své příběhy má tu nejléčivější  moc.

Na internetu a v médiích je teď vidět zvláštní škatulkování maminek na ty „alternativní“ a ty „moderní.“ I vy jako rodina jste často zmiňovaní bulvárem jako „alternativní“. Nedávno vás tak jako maminku nazvali jen kvůli tomu, že jste kojila na veřejnosti. Není škoda, že se v naší společnosti obecně buduje pocit, že přirozenost, duchovno a víra jsou nemoderní nebo že je to jen kýčový trend, jak být jiným?

Myslím si, že naší společnosti chybí spiritualita nebo obecně víra v něco. Chci své děti vést k víře. Né však  k víře nějakého konkrétního náboženství či vyznání. Chtěla bych, aby si vážili svého života, rodiny, přírody… Aby poděkovali v duchu planetě Zemi, že můžou jíst její plody, aby ctili svou rodinu a lidi kolem sebe a aby žily vždy v pravdě.

Má rodina ve mně vypěstovala víru v sebe samotnou. Měla jsem štěstí na úžasnou maminku, která každé ze svých čtyř dětí brala jako individualitu a podpořila nás, aby se každý rozvíjel svým směrem, tak jak potřebuje.

Podle mě je také velká škoda, že jsme se vzdali a vzdáváme se spousty rituálů z minulosti. Lidé by se podle mě měli vrátit ke svým kořenům i k rituálům. Odbýváme rituály svatební, pohřební i ty po narození. Přitom lidem pomáhají zaléčit staré rány, navzájem  se spojit a prožít naplno silné a důležité momenty. A nebo v sobě mnohé věci uzavřít, aby negativně neovlivňovaly náš další život.  Jeden z mých nejsilnějších zážitků bylo, když jsme Alfrédovi uspořádali rituál příchodu na svět v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Každý mu ze srdce popřál do života, co jemu nejvíce v životě scházelo či schází. A dokonce i pro naše kamarády, kteří nejsou nějak spirituálně vyladění, to byl velmi silný, nezapomenutelný zážitek. My jako rodiče jsme Alfrédovi vyslovili  slib, který mi od té doby každý den probleskne hlavou. Je to krásný závazek.

Foto: osobní archiv Tamary Klusové

Cítila jste po porodu prvního dítěte i nějaký tlak okolí na to, jak byste měli k dítěti přistupovat?

Z naší party kamarádů jsme byli jedni z prvních, kteří měli dítě.  A rady rodiny jsme si rádi vyslechli a buď na ně dali, nebo ne.

Horší byl ale určitě tlak médií, který se kolem vás objevoval už v těhotenství.

Tlak médií spočívá v tom, že si přejí vyfotit těhotnou ženu a po porodu ženu s dítětem. Dvakrát týdně jsem v období přenášení chodila na monitor do porodnice a na každou kontrolu mě doprovázela i tři auta z bulvárů. Jeden novinář stál před vchodem porodnice i v ten večer, kdy jsem rodila, a čekal. Porody, smrt a rozchody jsou bohužel pro tato média největší témata, která jim přináší čtenáře.

Dokážu se s tím smířit jako se součástí života, který žiju. Co mě ale opravdu zranilo bylo, když zveřejnila média falešnou zprávu o mém porodu. Přenášela jsem Josefínku a v té době jsem právě seděla na monitoru v porodnici, dojatá při poslouchání jejího srdce. Velmi jsem si přála přirozený porod a těšila jsem se na něj. Když jsem tam tak seděla, hlavou mi vířily myšlenky, proč miminko nechce samo k nám na svět, když se na něj tak těšíme, moc jsem si přála, aby porod začal sám bez vyvolávání. Najednou mi do těchto myšlenek začal vyzvánět telefon a chodit smsky, gratulace k porodu dcerky Justýnky. Bulvár si vymyslel můj porod i jméno dcerky, převzala to pak od nich všechna média. V té chvíli mi to ublížilo. Měla jsem pocit, že to teď tou lživou zprávou nějak média zakřikla, a bála jsem se, že se celý porod nepovede podle mých představ. Doktor mi říkal, že zřejmě porod skončí císařským řezem, což mě také vnitřně nepodpořilo. Nakonec jsem to vybojovala bez císařského řezu, ale nebyl podle mých představ. Myslím si, že ten tlak médií mi k tomu také dopomohl. Bála jsem se Josefínku do tohoto světa pustit.

Máte teď srovnání i s druhým porodem. Jak jste ho prožívala, bylo to jiné? Ustála jste tentokrát ten tlak?

Ano. Druhý porod byl skutečně vědomý a přirozený. I když jsem Josefínku porodila bez císařského řezu, kterým mi hrozili, stejně porod nebyl přirozený. Což hodnotím až teď po druhém porodu, protože vidím ten obrovskyý rozdíl. Byl téměř bezbolestný. Kontrakce jsem si užívala ve vaně při svíčkách. Byla jsem plná nadšení a těšila se. Kdybych zůstala doma ještě o půl hodiny déle, do porodnice bychom ani nestihli přijít. Zajímavé bylo, že Josefínku jsem rodila s oxytocinem a epidurálem a emoce naplnění a štěstí ke mně po porodu přicházely jakoby v mlze. S Alfrédem byl porod skutečně přirozený, užívala jsem si ho, rodila jsem skutečně vědomě, cítila jsem každý jeho pohyb. A ty emoce po porodu byly mnohem zřetelnější. Moje první myšlenka po něm byla: Doufám, že to není naposledy, co rodím.

Ve společnosti se konečně snaží i odborníci a různé iniciativy, ale i maminky s podobnými zkušenostmi jaké máte vy, zdůrazňovat důležitost porodů bez zbytečných zásahů a také velmi podstatný neustálý kontakt s miminkem po porodu. Bez separace. Rodila jste obě děti v porodnici, jakou máte s tímto zkušenost?

Je skvělé, že se v současnosti maminky dokáží například podporovat v tom, aby si nechaly po porodu dítě u sebe a neodkládaly ho nebo si ho nenechaly vzít. Myslím si, že by v porodnicích měli hlavně podporovat sebedůvěru maminek v péči o své děti, aby s nimi byly od prvního okamžiku. Což se neděje, když vám ho přijdou vzít s tím, abyste si odpočinula, a oni se vám zatím postarají o dítě. Je to vaše miminko a navždy už bude, nevidím důvod, proč byste se o něj nedokázala starat hned od začátku. Samozřejmě pokud porod proběhl bez komplikací a zdravotní stav maminky to umožní.  To zamilovávání se do sebe navzájem s miminkem, které první dny probíhá, je úplně nejdůležitější startovní čarou pro život. Porod je podle mě ten největší zázrak… Zázrak života. Ten pocit držet v náručí miminko, které se skrze vás narodilo, podle mě už nikdy nic nepředčí … Ženeme se za hodnotami a toužíme v životě po úspěchu, penězích, slávě, uznání. Chceme zažívat významné okamžiky, přitom ten nejvýznamnější jsme už dávno zažili. Život sám je to nejúžasnější co nás potkalo. A je jen v našich rukách, jak jej prožijeme.