Rozhovor s úspěšnou blogerkou stránky Back on Trees.

„Člověk si myslí, jak už to má zvládnuté a najednou změna a zase je všechno jinak,“ říká Pavla Dandová o vývoji spánku svých dvojčat. Platí to ale i v životě.

Pavla je velmi zajímavý člověk. Jen tak se něčeho nelekne. Naopak. Všechno se snaží brát pozitivně a obrátit to na smysluplný projekt. Ostatně to už jednou dokázala, když založila blog, který podporuje rodiny s vícerčaty v jejich každodenních výzvách. A nyní to dokazuje znovu. Přestože ji do života neplánovaně vstoupila rakovina, nelituje se v koutě. Vyhrála boj s pojišťovnou o proplacení léčby a zakládá nadační fond na pomoc rodinám v podobné situaci.

Spolu jsme si povídali nejen o spánku dvojčat.

Každý sourozenec může mít zcela odlišný spánek. Platí to ale také u dvojčat? Jak to bylo u vás?

Moje holky jsou jednovaječná dvojčata. Přesto jsou povahově každá jiná, ačkoli by dle všeho měly mít stejný základ. Někdy byly jako hodinky a jindy spaly zase na přeskáčku. To bylo opravdu těžké období, budily se i po půl hodinách. Měla jsem půl hodinu na to, abych se vyspala a nabrala energii, než se probudí zase druhá.

Jak se dá takové vstávání vůbec zvládnout?

Bylo období, kdy jsem byla skutečně hotová. Hormony ale dělají zázraky a rychle na to zapomínáme. Já mám dojem, že první tři měsíce byly v pohodě a manžel si klepe na čelo a říká: „Vždyť jsme vůbec nespali.“

Ale člověk si zvykne. Byly momenty, kdy jsem si říkala: „Ty jo, co dělají ty maminky s jedním dítětem. Musí mít takového volného času.“

A pak byly momenty, kdy je člověk vděčný, že jsou dvě. Třeba nezapomenu na chvíli, kdy jsem s nimi byla ve vaně a ony spolu začínaly komunikovat, smály se na sebe, cákaly… Vhánělo mi to dojetím slzy do očí.

Nepletla jste si je někdy z té únavy?

Pletla a pletu si je i dneska. Dokonce se mi v porodnici stalo, že jsem byla tak unavená, že jsem si myslela, že jsem děti nakrmila, protože se mi o tom zdálo, ale ve skutečnosti jim jíst nedala. A ony pak brečely hlady a já vůbec netušila proč. A pak za mnou přišla sestřička: „Paní Dandová, vždyť ty děti nejedly.“ A já jsem si připadala jako nejhorší matka na světě. To jsem tenkrát hodně obrečela. Po návratu domů jsem se konečně uklidnila a najednou to šlo všechno mnohem lépe. V porodnici i v okolí, na mě všichni tlačili, že je musím krmit stejně, budit a uspávat obě ve stejný čas a podobně.

Takže on existuje přímo i obecný návod na dvojčata a jak je synchronizovat ve spaní a jídle?

No jasně. Násilně budit to dvojče, které se nevzbudí a podobně. Do té doby to tedy fungovalo tak, že jsem jednu nakrmila, přebalila a dala spát. Ta usnula a byla v pohodě. Pak jsem podle rad budila druhou. Ta v pohodě nebyla nikdy. Někdy i hodinu a půl plakala. Byla unavená, nemohla znova zabrat.

Jediné k čemu tedy nakonec ty metody vedly, bylo, že jsem se z toho málem zbláznila a děti měly bolení břicha a byly nevyspalé a opravdu hodně plačtivé. Takže jsem se na to nakonec vykašlala a vyšla jsem vstříc jejich potřebám. Sice jsem si tím ubrala na svém spánku, ale ve finále jsem byla více v klidu. Děti byly spokojené a usínaly poměrně klidně.

Takže, když jste se přestala tou radou o přesném načasování řídit, přestala druhá dcerka plakat?

Ano. Pak se celkově náš režim zklidnil. Byť to bylo zdánlivě časově mnohem náročnější, tak praxe vypadala úplně jinak. Bylo to lepší.

Píšete blog s názvem Back on Trees, který je mimo jiné také o životě s dvojčaty ale i o kontaktním rodičovství. Blog jste podle vašich slov začala psát proto, že jste hledala informace o tom, jak se dá kontaktní rodičovství zvládat s dvojčaty, a nenašla jste. Dá se to tedy?

Samozřejmě, že se to dá. Já si myslím, že si pod tím pojmem lidé představují jen nepřetržitý fyzický kontakt. Fyzický kontakt je v prvních měsících nesmírně důležitý, ale kontaktní rodičovství je i o tom, že poslouchám potřeby svého dítěte a snažím se na ně promptně reagovat. V tomto jsem se setkávala s názory, že s dvojčaty není možné vyhovět jejich potřebám. Bylo mi mnohokrát řečeno, že už novorozeňata musím naučit našemu dospěláckému režimu. Přišlo mi, že ty rady byly spíš o výcviku než o výchově. A to mi bylo strašně cizí a nesympatické. Tenkrát jsme se proto rozhodli, že to zkusíme jinak, přestože všichni říkali, že to nejde. Jde to. Dnes dokonce existuje i facebooková skupina s názvem Kontaktní rodičovství s dvojčaty a vícerčaty. Jsou tam lidé, kteří se rozhodli, že půjdou jiným směrem. Já jsem jenom byla první, kdo o tom začal veřejně psát.

Jak se u vás spánek dál vyvíjel?

Mám pocit, že každý věk má svá specifika. Hrozně často se ty fáze měnily.

Holky se narodily v květnu a celé léto jsme uspávali tak, že jsme s manželem vyráželi na procházku s s dětmi v šátku, každý měl jednu. A někdy jsme se stavili někde na zahrádce na pivo a děti nám spokojeně spaly a my jsme pak přišli domů s uspanými dětmi.

Bylo skvělé, že jsme si mohli popovídat. To bylo naprosto bezproblémové uspávání. Pak nastala zima a uspávali jsme jednu v šátku a jednu v hacce. Byly ve stejné místnosti s námi a když jsme šli spát i my, tak jsme je i s houpačkami přenesli do ložnice. Po prvním probuzení jsme si je dávali už k sobě do postele. Když se začaly přetáčet na břicho, už nechtěly usínat v hackách. Položili jsme si každý jednu na své břicho a ony na nás usnuly, zatímco jsme si povídali nebo se dívali na film. Když byly starší, uspávání se zase přesunulo do ložnice, s pohádkami. Ale fáze se mění pořád. Člověk si najednou myslí, jak už to má zvládnuté a najednou změna a zase je všechno jinak.

Také pořád říkám, že preference k uspávání se často mění s věkem. Mnoho rodičů se ale bojí uspávat v náručí nebo v šátku, aby si dítě moc „nezvyklo“. Jakou máte zkušenost vy?

Na přednáškách o vázání šátků se mě také maminky ptají, jestli si děti moc nezvyknou. Já vždy odpovídám, že vychovat je od slova chovat. Prostě i ta čeština to má v sobě. A pak odpovídám příkladem ze své praxe. Když byly holkám dva roky, tak začaly chodit spát samy. Najednou přišly, že už jsou unavené a my je šli uložit do ložnice a ony nás poslaly pryč. Dospělo to až do fáze, kdy se sebraly, řekly: „Jsem unavená, jdu spinkat“ a šly si lehnout a my jsme už přišli do postele ke spícím dětem.

Vydrželo jim to?

Změnilo se to náhlou událostí u nás doma. Chvíli na to, co začali usínat samy, mi doktoři zjistili nádor. A v ten moment přestalo veškeré samostatné spaní. Udělali jsme tehdy velkou chybu. Měla jsem nastoupit do nemocnice v šest ráno a nechtěla jsem je budit. Tudíž jsem se s nimi pořádně nerozloučila, a to se nemělo stát. To rozloučení si zasloužily. Od té doby se bály, že když se ráno probudí, že tam nebudu. Takže si mě začaly hlídat a hlídají si mě doteď.

Co nošení, jak jste to zvládala se dvěma dětmi? Nejčastější otázka bývá, nebolela vás záda?

Nebolela, naopak. Mám pocit, že se mi díky nošení podařilo zlepšit rozestupy břišních svalů po porodu. Samozřejmě, ze šátku můžou bolet záda, pokud si člověk nedává pozor, jak stojí nebo jak ho má utažený. Bez šátku bych ale já vážně nepřežila.

Je to složité, kdysi byla na péči o děti celá komunita. Dnes většinou žijeme v nukleárních rodinách. Navíc rodiče často trápí jiný pohled prarodičů na výchovu a spánek.

Naše babičky a dědečci jsou naštěstí s holkami hodně v kontaktu. To je jedna z výhod toho, že jsou dvojčata, protože zkrátka když přišla návštěva, tak aspoň jedno dítě do ruky obdržela, nebo holt návštěva musela udělat kafe.

Kvůli mé nemoci byly holky kolem dvou a půl roku zvyklé zůstávat i přes noc u babiček a příbuzných. A bylo i období, kdy jsem absolvovala ozařování a trávila tam každý den několik hodin. Takže k nám každý den docházel někdo z rodiny a hlídal.

Myslím si, že dbát na rodinu a na vztahy je podstatnější, než se starat o to jestli náhodou babička nemůže tu a tam říct něco, co by se nám nelíbilo. Děti si vzor berou od nejbližších pečovatelů a to jsou rodiče. To, že babička tu a tam dá cukrátko, vůbec nic neznamená.

Když je potřeba se vzájemně podržet, najednou si člověk uvědomí, jak jsou vztahy v rodině důležité a jaké zbytečné malichernosti někdy mezi sebou řešíme.

Nebylo to vždy růžové. Ze začátku, když jsem řekla, že chci děti nosit v šátku, moje mamka vykřikla: „Ty chceš ty děti zabít.“ A utekla z pokoje s pláčem.

Jak jste to nakonec vyřešili?

Dostala dítě do šátku. (smích) A pak také viděli, jak jsou holky spokojené, a všechno se změnilo.

Největší obavy všichni měli vlastně předem, když jsem byla těhotná. Obzvlášť, když slyšeli, že chceme dělat vše jinak, než dělali oni. Mamka si z toho podle mě vzala to, že si myslím, že ona mě vychovávala špatně. Přitom ale nedělali vše úplně jinak, jako my dnes. Já jsem například také spávala ve společné posteli, přestože to v té době nebylo bráno jako pozitivní věc. Pomáhalo, když jsem mamku utvrzovala a děkovala za to, že ze mě udělala takového člověka, jakým jsem.

Pavla Dandová nově založila nadační fond S lehkou hlavou. Bude se zaměřovat na pomoc závažně nemocným pacientům a jejich rodinám. „Budeme se snažit o rozvoj zdravotnictví a legislativy tak, aby všichni měli šanci na nejkvalitnější možnou lékařskou péči a léčbu,“ říká Pavla. A jejím cílem je také to, aby závažně nemocní lidé mohli vést plnohodnotný a kvalitní život. Pokud ji chcete podpořit nebo sledovat aktivity nadace, najdete ji ZDE.