Co očekávat od spánku dítěte během prvního roku jeho života? „Děti spánkový trénink nepotřebují, potřebují pocit bezpečí,“ říká britská antropoložka Helen Ball. Výzkumu dětského spánku se věnuje 20 let. Přečtěte si, jaký má názor na uspávání a metody vyplakávání.

Profesorka Helen Ball je biologická antropoložka, která vede spánkovou laboratoř a za svoji práci v oblasti výzkumu dětského spánku nedávno získala vyznamenání britské královny.  Vzdělává zdravotníky, podporuje rodiče a mění pohled na dětský spánek ve Velké Británii.

Svoji práci bere Helen jako poslání a prosazuje jemnější přístup k dětem. I proto jsem šťastná, že přijala mé pozvání do Prahy na sympozium o spánku dětí. Potkat se s ní můžete 3. 11. 2018 v Praze.

Pro obě z nás je dětský spánek srdcovou záležitostí, o které dokážeme mluvit celé hodiny. Přečtěte si, o čem jsme se spolu bavily ve společném rozhovoru.

Výzkumu dětského spánku se věnujete dlouhá léta. Co je z vašeho pohledu „normální“ dětský spánek? Co by měli rodiče očekávat od spánku svého miminka, aby jejich očekávání byla realistická?

Nejlepší je nemít žádná očekávání, hlavně neočekávat, že moje dítě bude spát stejně jako dítě jiných rodičů. Některá miminka dokáží za celých 24 hodin prospat jen osm hodin, jiná třeba 20. A pořád to může spadat do normálního dětského spánku. Velké rozdíly mezi jednotlivými dětmi se snižují až kolem 6. – 9.  měsíce.

Řekla bych tedy, že by rodiče měli očekávat, že se jejich miminko bude v noci budit. Pokud se nebudí, mají velké štěstí. To, že miminko spí celou noc, ale neznamená, že se to nemůže jednoho dne změnit. Děti procházejí od narození různými fázemi. Někdy se stává, že začnou spát v delších časových intervalech, a pak se zase vrátí k častějšímu buzení se. To vše je pořád v rámci normálního vývoje dětského spánku.

Miminko ale nespí podle těchto očekávání, rodiče jsou z toho frustrovaní a myslí si, že jejich dítě má nějaký problém. Problém ale většinou není v dítěti, nýbrž v našich očekáváních.

Houpání, uspávání kojením, nošením, hlazením, zpíváním a ve společné posteli. To vše je často z pohledu různých zahraničních spánkových trenérů označováno za negativní spánkové asociace. Jaký na to máte názor Vy jako biologická antropoložka , která se věnuje již 20 let výzkumu dětského spánku? Souhlasíte s tím?

S těmito tvrzeními nesouhlasím. Myslím si, že existují velmi silné uspávací prostředky, které navozují spánek. Zahrnují teplo, měkké prostředí, krmení, houpání a ostatní věci, které jsou přirozeně příjemné našim i dětským smyslům. Dětem pomáhají relaxovat, a pokud fungují k jejich zklidnění a spánku, myslím si, že bychom jim je neměli odepírat.

Postupně se všechny děti naučí usnout bez pomoci. Děti ví, jak spát a jak usnout, jen to prostě neumí v takovém čase a za takových podmínek, jak si to představujeme my rodiče.

Myslím si, že právě proto bychom se měli více zaměřit na biologii spánku dětí a na postupný vývoj jejich spánkových cyklů. Měli bychom pochopit, že toto nemůžeme přeskočit nějakým trénováním miminek k usínání o samotě a pláčem. Každé dítě má své vlastní tempo a čas, kdy dozraje k samostatnému usínání a celonočnímu spánku. Takže nesouhlasím s teorií, že uspáváním vytváříme negativní spánkové asociace, kvůli kterým se děti nikdy nenaučí spát.

Pokud do spánku nezasahuje nějaký zásadní vývojový, psychický nebo zdravotní problém, drtivá většina dětí začne postupně spát celou noc a usne bez pomoci, až přijde jejich čas a není k tomu potřeba žádného vyplakávání a kontrolovaného pláče.

Když už jsme u toho vyplakávání a kontrolovaného pláče, v zahraničí existuje spousta stránek, které vysloveně rodičům radí tyto metody jako jedinou možnost. Mnoho spánkových poradců na svých stránkách láká rodiče na přesný návod na kontrolovaný pláč, který prý pomůže se spánkem každému dítěti. Kromě hodně barvitého marketingu je běžné, že jsou stránky plné nadšených referencí rodičů nebo výzkumů, které tvrdí, jak jsou tyto metody skvělé a neškodné. Já mám ale v praxi spánkové poradkyně zcela opačné zkušenosti. Mnoho rodičů, kteří si spánkovým tréninkem se svým dítětem prošli, mi píšou, že to nezabralo nebo že se spánek ještě zhoršil. Vy vidíte mnohým výzkumům přímo pod pokličku, jsou všechny skutečně věrohodné?

Je potřeba si uvědomit, co si daný výzkum vybírá jako svůj hlavní cíl zkoumání. Není to vždy nezbytně dětský spánek. Výzkumy, které se snaží zkoumat vliv kontrolovaného pláče a vyplakávání na spánek, často postrádají dobrou metodologii nebo mají malý počet účastníků.

Mnohdy výzkum vypovídá jen o tom, jak často je matka v noci dítětem rušena nebo jak vnímá spánek svého dítěte. To ale neposkytuje objektivní pohled na to, jak se dítě ve skutečnosti budí a jak spí. Pouze to vypovídá o tom, že když je vzhůru, neprobudí matku, ale to neznamená, že spí celou noc. Také není prokázáno, že by tyto metody měly dlouhodobý účinek na spánek dítěte. Jen velmi málo studií skutečně objektivně měří dětský spánek, a to pomocí videa nebo polysomnografie.

Další věc, kterou je důležité vědět, je, že mnoho z těchto studií není prováděno tak, jak to funguje v reálném světě v rodině, kdy se rodiče snaží zkoušet tyto metody sami, bez pomoci někoho dalšího. V těchto výzkumech totiž mají na pomoc konzultanta, nebo psychologa, který jim pomáhá zpracovávat jejich nepříjemné pocity během aplikace těchto metod (například, když nechávají své miminko plakat o samotě nebo ho nezvedají do náruče, když pláče).

V reálném světě tyto metody rodičům ani zdaleka nefungují tak dokonale a tak často, jak je to v mnoha publikacích popisováno nebo vyzdvihováno.

Naprosto souhlasím. Na stránkách poradců s těmito metodami je to už pak jen velmi dobrý marketing, kdy se prostě neúspěch nezveřejňuje. Nedávno jsem dokonce narazila na americkou stránku, která tvrdí, že je v pořádku nechat i malé miminko plakat o samotě až do usnutí a kontrolovat ho jen přes videokameru. Prý to není poškozující. Z evolučního pohledu je opouštění plačícího miminka absolutně nepředstavitelné, pokud tedy rodiče mají zájem, aby ve zdraví přežilo. Je skutečně metoda vyplakávání bez následků?

Pláč je pro miminka a malé děti jedním z nejdůležitějších komunikačních prostředků, jak přivolat svého ochránce, když se cítí v ohrožení. Z pohledu miminka se spánkový trénink rovná opuštění. Opatrovník tam není, zavřel dveře a nevrácí se, když dítě pláče. Pro dítě je to stresující, ať už se jedná o vyplakávání nebo kontrolovaný pláč (opouštění miminka v intervalech), která má negativní dopad například na zvýšení stresového hormonu kortizolu v těle.

Nakonec se stane, že si dítě uvědomí, že opatrovatel nereaguje a v určitém okamžiku přestane volat, protože pláčem zbytečně ztrácí energii, kterou si  musí uchovat pro svoji záchranu, jelikož je opuštěné. Jedním ze způsobů vysvětlení toho, co se s dítětem během takového tréninku opouštěním děje, tedy je, že se instinktivně za nějakou dobu dostává do takzvaného tichého režimu.

Přestává plakat, aby jednak neplýtvalo energií na volání rodičů, kteří nepřichází a také proto, aby na sebe nepoutalo pozornost okolí a nedostalo se tak do nebezpečí. Takže to, že děťátko po vyplákávání a kontrolovaném pláči najednou přestane plakat a volat rodiče, nemusí nezbytně znamenat, že se uklidnilo a v klidu usnulo. Jednoduše jen ztichne a snaží se přežít a nepoutat na sebe pozornost, stres prožívají dál.

Tyto metody nejsou stresující jen pro děti, pro maminky je to často také velmi frustrující. Když stačí miminko vzít k sobě a uspat ho, aby klidně usnulo, proč jim to někdo vůbec zakazuje?

Tady už právě narážíme na kulturní normy a doporučení, co by dítě mělo versus co skutečně je v jeho schopnostech. Jaké kulturní normy panují v oblasti dětského spánku u vás ve Velké Británii?

Rodičům je říkáno, že by měli u miminek co nejdříve nastavit přesný režim dne, přesný čas usínání, velmi brzké večerní ukládání ke spánku a navodit pravidelné rituály. Hlavní ideou je, že díky tomu učíte dítě už od začátku, že je večer a má se spát. Rodičům se doporučuje, aby nereagovali na pláč miminka hned a prodlužovali intervaly, kdy k němu chodí a naučili ho tak usnout bez pomoci. Problém je, že ve skutečnosti tato doporučení nekorespondují se skutečným vývojem dětského spánku a jeho variabilitou. Navíc mohou velmi ohrozit například kojení miminka.

Když jsem se začala zabývat spánkem více do hloubky, žili jsme tehdy ještě ve Velké Británii. Na workshopech pro spánkové poradce a v doporučeních a brožurách pro maminky se společný spánek s miminkem velmi odsuzoval. Jak je to u vás se společným spánkem nyní?

Toto se za poslední léta hodně změnilo. Od roku 2014 proběhlo znovu posouzení nebezpečí společného spánku a zvyšování rizika SIDS (syndrom náhlého úmrtí dítěte). Přišli jsme na to, že společné spaní zvyšuje riziko SIDS jen v případě, že jsou přítomny další faktory, jako kouření a alkohol, požívání drog nebo utlumujících léků a spánek na gauči místo v posteli. Vyšší riziko je i u nedonošených dětí.

Sám o sobě ale společný spánek není hrozbou, pokud respektujeme základní bezpečnostní pravidla. Takže teď je společný spánek vnímá i v národních doporučeních jako jedna z dobrých možností a spíše se zaměřujeme na to, jak ho s malými dětmi praktikovat bezpečně. Neříkám, že je společný spánek podporován i ve všech porodnicích ve Velké Británii, ale pracujeme na tom a jde to dobrým směrem.

Tak to jsou skvělé zprávy. Rodiče zkouší různé možnosti, jak si přizpůsobit prostředí ke spánku. Někdo preferuje společné spaní, někdo spíše postýlku přiraženou k manželské posteli… některým dětem a rodičům společné spaní okamžitě zlepší spánek, jiným pomůže spíš větší postel a více místa.

Ano, i tady panuje velká variabilita. Některé děti pro lepší spaní potřebují víc místa kolem sebe, některé děti  zase spí lépe, pokud se dotýkají rodičů. Některým dětem stačí, že své rodiče slyší poblíž, mnoho dětí zase potřebuje přesně vědět, kde rodiče jsou a pro ně skutečně důležité dotýkat se jich při usínání a během spánku. Všechny děti ale potřebují jistotu, že je někdo nablízku a reaguje na jejich pláč.