Často se v článcích a v příručkách dozvíte, jak by dítě MĚLO spát. Málokdy už ale tyto zdroje uvádí, co je pro dítě přirozené. Jaká jsou reálná očekávání od dětí?

Celonoční spánek nerovná se osm hodin v kuse

Jistě znáte větu typu: „Půlroční miminko vydrží bez krmení alespoň osm hodin v kuse.“ Zapomeňte na ni. Soudruzi někde udělali chybu. Doslova. Celonoční spánek totiž znamená maximálně pět hodin spánku. Kdysi bylo i pro dospělého člověka normou v noci spát dva delší spánky, jednou čtyři až pět hodin, poté probuzení a opět čtyři až pět hodin.

Psychiatr Thomas Wehr udělal v devadesátých letech průzkum biologie spánku u patnácti mužů. Tito muži trávili každý večer čtrnáct hodin v tmavé místnosti. Wehr chtěl zjistit, jak se jim změní spánek. První dny spali muži několik hodin v kuse. Poté se ale jejich spánek překvapivě ustálil pouze na dva delší úseky spánku. První spánek trval čtyři až pět hodin. Poté chvilku jen odpočívali a znova pak spali dalších čtyři až pět hodin. Proč tedy dnes spíme osm hodin? Může za to naše kultura a nové potřeby člověka, který si zvykl na jiný biorytmus. Spánek ve dvou fázích je v našich končinách historií. Naše děti o tom ale neví. Jako děti jsme se tomu také učily, buď samy nebo s pomocí rodičů.

Existují miminka, která se sice budí, ale rodiče k sobě přivolají až ráno. Tedy dokážou sama přejít z lehkých fází spánku do hlubokých bez pomoci. Je jich ale skutečně málo. Určitě to není průměr, do kterého bychom měli tlačit všechna miminka. Je přirozené, že se děti v noci budí a potřebují naši pomoc. Po staletí to maminkám nevadilo. V současnosti jsou ale média plná článků o tom, že by se mělo každé dítě do jednoho roku naučit spát celou noc. Pokud se ale na toto téma zeptáte například antropologů, kteří zkoumají spánek napříč historií a kulturami, budou si klepat na hlavu. Je normální, že i dítě starší než jeden rok se může budit v průměru jednou až třikrát za noc. Netlačte na děti, když nespí přesně tak, jak radí příručka. Někdy se děti v noci budí častěji i kvůli stresu a nejistotě maminek, které jsou okolím přesvědčovány o tom, jak by mělo dítě spát.

Náruč a kontakt nebrání klidnějšímu spánku

Nedávno koloval internetem o spánku dětí článek, jakých je v médiích v současnosti plno. V něm se doslova psalo, že se v období šesti měsíců až jednoho roku může u dítěte projevit separační úzkost (strach z odloučení), která může být příčinou častějšího buzení. Jako jedno z řešení navrhuje autor článku co nejméně kontaktu v noci. A přestože o separační úzkosti píše jako o příčině problému, upozorňuje, že dítě mezi šestým měsícem až rokem nepotřebuje jíst, a proto jej není nutné zvedat z postýlky. Ano, jelikož dítě prochází separační úzkostí, nebudí se jen na jídlo, ale i pro ujištění, že je máma nablízku. Takže člověk, který potřebuje více doteku a objetí, aby se cítil lépe a překonal těžké období, má dostávat doteku co nejméně? To přece moc nesedí.

Po staletí maminky dětem v noci zpívaly, povídaly jim pohádky a v noci, když se děti budily, protože měly separační úzkost, jim maminky opět zpívaly a klidně si je i braly do náručí. Čeho se tak strašně bojíme? Že si náhodou dítě zvykne, že jsme jeho rodiče a dodáváme mu pocit bezpečí v období, kdy to nejvíce potřebuje? Nedávno jsem měla na přednášce jednu budoucí babičku. Po přednášce za mnou přišla a říká: „Děkuji vám. Ve svém okolí pozoruji dnešní maminky, jak se bojí děti držet v náručí a učí je spát samotné a co nejdál od sebe. Já jsem ve své době byla hodně alternativní maminkou. Víte proč? Maminkou jsem se sice stala v hlubokém socialismu, ale přístup k dětem jsem převzala od své babičky. Ten její pohled nebyl ještě ovlivněn žádnou politickou potřebou ani poučkami, dědil se z generace na generaci. Naučila mě, že náruč není otrokářství, že pravidelný rytmus je základ úspěchu a že mám zpívat a zpívat a když nebudu zpívat, mám povídat pohádky. Svým dětem jsem zpívala pořád, usínaly mi v náručí v posteli snad do tří let a bylo to to nejhezčí období našeho života. Vždy byly skvěle samostatné a dodnes máme velmi blízký vztah. Necítila jsem se jako otrok, ale jako maminka. Tak jako mě to naučila babička.“

Některé děti spí ve vlastním pokoji nebo usínají samy už mnohem dříve. Jiné ještě potřebují pomoc. A je to v pořádku. Všechno se dá postupně vyřešit ke spokojenosti obou. Jen to chce čas, trpělivost a netlačit na sebe ani na dítě. A někdy to situace nakonec vyřeší za nás.

Usínání za přítomnosti rodičů je přirozené

Člověk je tvor sociální. Žije v komunitách. I spánek byl kdysi kolektivní záležitostí. Děti nespaly samy, protože to pro ně znamenalo nebezpečí. Usínaly za přítomnosti rodičů, protože se tak cítily nejbezpečněji. Spousta dnešních článků a příruček radí učit je usínat bez pomoci již od prvních měsíců. Pro děti noc ale stále znamená nebezpečí. Aby tomu tak nebylo, potřebují cítit, že jsou v bezpečí, že mají pevnou půdu pod nohama. Tu získávají díky pevné vazbě s rodiči, ne tím, že od nich odcházíme, když pláčou. Tím se hlavně učí, že toto bezpečí nemohou mít, když jej potřebují, ale jen když to vyhovuje rodičům.

Děti prochází různými fázemi, a proto je důležité reagovat flexibilně. Vzít si dítě k sobě a být mu na blízku, když to potřebuje. Díky pevné vazbě a naslouchání dítěti se pak mnohem lépe dělají změny v době, kdy je na to dítě zralé. Pokud se vám dítě dlouhodobě budí desetkrát za noc, věřte, že hlavní příčinou není to, že nedokáže usnout bez vaší pomoci. To vysvětluje, proč často ani kontrolovaný pláč nezabere nebo situaci jen zhorší. Vždy bylo normální, že maminky děti uspávaly a bylo jim to příjemné. I dnes je jim to příjemné, pokud kolem sebe nemají osoby, které je od toho zrazují, nebo nečtou, jak je to omezující nebo nežádoucí. Většině maminkám skutečně nevadí dítě uspávat, vadí jim spíše, když uspávání trvá hodinu i déle. Dlouhé uspávání ale není negativní důsledek naší přítomnosti. Často stačí jen upravit denní rytmus a aktivity, které spánku předcházejí.

Každé dítě je jedinečné, každému pomáhá k uklidnění něco jiného. I jejich reakce na různé podněty se liší. Proto je důležité jít svou vlastní cestou. Vyslechnout si všechny strany a stejně si pro naše dítě vybrat jen to nejlepší.