Nepřerušovaný celonoční spánek je jedním z největších mýtů o spánku miminek. V každé kultuře na tuto otázku dostanete zcela jinou odpověď. Co je ale nejpřirozenější?
Pokud hledáte odpověď na internetu, většinou se dočkáte článků o kontrolovaném pláči. V tom lepším případě vás články vystresují tím, že „normální“ děti v šesti měsících vstávají maximálně jednou nebo dvakrát za noc.
„Naše posedlost spánkem a hledáním cest, jak naučit dítě spát celou noc, může věc dotlačit až za hranice biologických možností dítěte. Rodiče by měli vědět, že celonoční spánek, tedy nepřerušovaný spánek po dobu šesti až osmi hodin, není u člověka ani biologickou potřebou, ani kulturní univerzálií,“ píše ve své knize antropoložka Meredith F. Small (Naše děti, naše světy).
Kultura si člověka a jeho spánek zcela podmanila
Tak, jak si člověk podmanil přírodu, podmanila si kultura také člověka. Často se natolik držíme pravidel, pouček či kulturních mýtů, že zcela zapomínáme na to, co bylo pro nás vždy to nejpřirozenější.
Člověk v noci prochází lehkými a hlubokými fázemi spánku. Je normální, že se může v průběhu lehké fáze spánku probudit. Proto se také vědci shodují na tom, že nepřerušovaný spánek je pouze kulturní výdobytek. Miminka mají lehkých fází spánku o polovinu více než dospělý člověk, k tomu menší žaludek, rychlejší vývoj a intenzivnější prožívání dne. Skvělá kombinace pro několik několik probuzení za noc. Některá miminka se opět sama uspí, jiná pokaždé volají maminku. Je to přirozené a normální. Je také přirozené, že miminko do půl roku spí celou noc a najednou se začne budit mnohem častěji. Budit ho můžou nejen zoubky, ale také intenzivnější prožívání dne.
Už ti konečně spí celou noc?
Tlak společnosti je ale často silnější než individuální potřeby miminka a v neposlední řadě také maminky. Mnoho dlouhodobějších problémů se spánkem totiž paradoxně může zapříčinit také nedostatečná podpora maminek v přirozeném rodičovství. Kolik maminek se dnes bojí brát své dítě často do náruče, aby si miminko náhodou nezvyklo na nošení? Kolik maminek se dívá na hodiny, než zase dítě nakojí, jen aby jej naučily se budit méně? Kolik maminek touží vzít si miminko k sobě do postele a neudělá to, protože se bojí, že si dítě příliš zvykne? Místo dotazu: „Spí ti už konečně celou noc?“ by mnohem více pomohla věta: „Můžu ti s něčím pomoci, aby sis mohla odpočinout?“
Nemyslím tím, že nemusíme řešit dlouhodobé časté noční buzení nebo neklidný spánek dítěte. Od přirozených očekávání si ani neslibuji to, že musí rodiče s radostí vstávat co hodinu k dvouletému dítěti. Nejznámější spánkové metody končící pláčem však často nejsou šity na míru pro každé dítě a často opomíjejí jeho přirozené potřeby. Ke klidnějšímu spánku bez stresu a pláče můžeme dítě dovést i my sami.
Nerozhodujme se pod tlakem
Věřím, že každý má svoji vlastní cestu, které věří, a že každý chce pro dítě i sebe to nejlepší. Mnoho maminek se pro kontrolovaný pláč rozhodne i kvůli tomu, že často nenachází žádnou jinou alternativu a cítí málo podpory. Ale alternativy existují, je jich mnoho. Než se pro nějaký zásadní krok nebo „trénink“ ke spánku rozhodnete, je alespoň dobré vědět, jaké jsou biologické možnosti dítěte a také zamyslet se nad jeho povahou. Už jen to, že si uvědomíme, že celonoční spánek je kulturní záležitost, nám možná pomůže přistupovat k tomu jinak. Často se píše a mluví o tom, co by dítě mělo umět a ne o tom, jaké jsou jeho skutečné možnosti. Málokdy se mluví o tom, jakou roli v tom hraje individualita dítěte a jeho vývojové fáze. A nejhůře se vám budou hledat články a diskuze, které alespoň dokážou upozornit na to, že celonoční spánek miminek je prostě kulturní očekávání a ne přirozená potřeba dítěte.
A tak na děti často tlačíme, protože se zlobíme, že to neumí a dítě od sousedky ano. Pravdou ale je, že my učíme děti našim kulturním pravidlům, tedy také klidnějšímu spánku. Často by pomohlo představovat dětem možnosti uklidňování, být pro ně bezpečným přístavem a samozřejmě jít příkladem. To, že naše kultura tlačí děti do celonočního spánku již v šesti měsících nebo v roce, neznamená, že je to to nejlepší a nejzdravější řešení.
Pár tipů, kde začít:
- Začněme od sebe. Pokud se sami naučíme odpočívat i přes den, naučíme to i děti. Večer se místo televize věnujme rodině. Dostanou do budoucna ten největší dar do své rodiny.
- Vypněte večer televizi. Kromě jiných negativních vlivů nabíjí děti energií a některé z ní mohou mít špatné sny. Ano, dokonce i z pouhých reklam. Večerníček dětem můžeme pustit i o něco dříve.
- Nehledejte vždy příčinu buzení jen v samotné noci. Někdy je ukryta v denním rytmu dítěte nebo ve stravování.
- Pravidelný rytmus většinu dětí skutečně uklidňuje – ostatně mají ho také indiáni a ne vždy znamená striktní režim.
- Čím jsou miminka starší, tím více vnímají okolí a k usnutí potřebují často mnohem více času. Zkuste s klidnými aktivitami začít již minimálně hodinu před spaním a dopřejte jim, ať si za tu dobu hezky utřídí zážitky k lepšímu spánku.
- Každá změna je nejjemnější, když je pozvolná. Zkuste nové uspávání nejdříve zařadit k tomu tradičnímu. Až po nějaké době, když dítě krásně na novou věc reaguje, můžete odbourat tu předešlou.
- Změna by neměla přicházet zvenčí. Nejlépe znáte sebe a možnosti svého děťátka vy. Svými reakcemi vám samo napoví, jestli jdete při změně tou správnou cestou.
Doporučované odkazy a knihy:
Meredith F. Small: Naše děti, naše světy. DharmaGaia, ISBN: 978-80-7436-028-2