Existují tři zásadní věci, které mění pohled na dětský spánek a přináší úlevu rodičům. Kdybych je věděla hned u prvního dítěte, ušetřila bych si mnoho zbytečného stresu a nejistot.

Očekávání a realita

Do rodičovství vstupujeme už s nějakým očekáváním. Formují ho naše vlastní zkušenosti z dětství, okolí nebo třeba zvyky a společenská diskuse na toto téma. I reklamy, letáky, časopisy a jejich zobrazování spánku dokáže hluboko v nás zanechat různé představy. O příručkách pro rodiče různého druhu a názoru ani nemluvím.

Vše to má jednu chybu. Dětem je to úplně jedno. Je jim jedno, kdo co napsal o jejich spánku a kolik má titulů nebo zkušeností. Mají vlastní představu a vlastní potřeby. Často se stává, že je jejich spánek nebo chování úplně jiné než očekáváme. To vede k nejistotě a nervozitě, která u prvorodičů přetrvává dlouhé měsíce.

Pokud vás první miminko vyškolí buzením nebo dlouhým usínáním, druhé miminko většinou přináší úlevu vědění. Už jste si prošli a zkusili tolik, že už najednou začnete více vnímat, jaký směr je pro vás ten pravý a kam to asi vede. Začnete se cítit jistěji a v rodinné pohodě je to hned znát. Nedávno jsem si uvědomila, jak moc se mi ulevilo, když už některé věci prostě neřeším a mám v nich zcela jasno. Podělím se s vámi o ty tři nejzásadnější. Co bych si přála vědět před šesti lety o spánku dětí?

Dětský spánek prochází od narození různými fázemi – spánek dětí se automaticky po šestém měsíci nelepší, někdy je to spíš naopak

Spánek dětí prochází různými vývojovými fázemi od narození až do dvou/tří let. Do té doby očekávejte různé změny. Nahoru a dolů. Jednou je to častější buzení, jindy delší usínání. Někdy stačí změnit třeba maličkost, jindy fáze odezní samy. To, že dítě spí ve dvou měsících bez probuzení, neznamená, že to tak bude i v osmi měsících. Za tu dobu, od narození do 2-3 let totiž musí stihnout spoustu věcí – zvětšování kapacity mozku, ujištění o pevném vztahu k rodičům, poznávání hranic, pohybový vývoj – z ležícího miminka se v průběhu několika měsíců stává samostatně se pohybující jedinec. Také musí narůst všechny zoubky a dítě se vypořádává s novými podněty, lidmi, věcmi, zážitky.

Každá nová dovednost, kterou se dítě naučí, dokáže rozhodit i jeho spánek. Změny často přichází ve vlnách.

Děti mění preference k usínání – uspávej klidně nošením, kojením, v náručí… jednou to pomine

Kolik z vás u prvního dítěte mělo výčitky svědomí, že si ho bere k sobě do postele? Kolik z vás se bálo, že dělá něco špatně, když uspává u kojení, nošením, pohupováním, držením v náručí a dítě jim neusne jen tak samo, když ho položíte?  Pro mě to byla zásadní věc, která vedla k založení stránek ProsímSpinkej.

Když se mi v Anglii narodila první dcerka, všichni mě tam přesvědčovali, jak je špatné ji mít neustále v náručí. Jak to jednou stejně musím vyřešit a vytrénovat ji usínat samotnou a čím dřív tím lépe. Pamatuji si, že jsem měla někdy výčitky svědomí, že neumí dcerka usnout jinak než se mnou.

Při každé otázce místních, jestli pořád uspávám kojením, jsem měla pocit, že to možná dělám špatně. Kde vůbec bere někdo tu odvahu, připravovat rodiče o ty nejcennější chvilky se spícím miminkem na hrudi nebo klidně usínajícím na prsu, v náručí či u hlazení? I proto někdy maminky popisují, jak si druhé dítě užívají. Pomine ten provinilý pocit, že když uspáváte dítě v náručí nebo kojením, je to špatně. Prostě už víte, že se preference k usínání často mění. A také to, že tyto chvilky pominou.

Možná si s druhým dítětem navíc jen doplňujeme to, o co nás nevyžádané rady a nejistota u prvních dětí obraly. Chtěla jsem, aby se už žádný rodič, který cítí, že chce své dítě uspávat v náručí nebo kojením, necítil provinile. Proto vzniklo ProsímSpinkej a zatím jsem šťastná, že se mu daří tento cíl naplňovat.

Nikdy nemusíš své miminko nechat vyplakat ani trénovat spánek o samotě, a přesto začne spát celou noc

Často čtu v článcích, že prostě jednou musíte nechat dítě plakat a vytrénovat ho. Jinak prý bude navždy na vás závislé a bude se budit. Taková oblíbená obehraná fráze: „Pokud uspáváte nošením, dítě si zvykne a v noci se budí častěji, protože chce zase do náruče – to samé platí s kojením.“ Takže jste navěky věků odsouzeni k takovému buzení a uspávání až do doby, než dítě necháte vyplakat a odnaučíte ho závislosti na rodičích??? Ne. Nejste.

Nemusíte dítě nechat plakat za zavřenými dveřmi, ani k němu chodit v intervalech. I s rodičovským přístupem jako nošení, kojení, uspávání, společný spánek – se dočkáte celonočního spaní. U každého to zřejmě bude v jiném věku. Ale přijde to. V průběhu cesty k němu možná stejně situace zařídí, že se vaše večerní rituály změní. Mluví ze mě zkušenost s tisíci rodiči a jejich příběhy, které jsem si za ty roky vyslechla.

Jde to i jinak. Jde to vše i bez opouštění, stresu a pláče. Jen  je často potřeba počkat si na ten pravý okamžik. Ten v článku bohužel nenajdete, ani v mém, ani v žádném jiném. Přichází u každého jindy a jinak.

Mohla bych pokračovat dál, třeba tím, že kontaktem nerozmazlíš, nebo že psychika maminky dokáže se spánkem pořádně zamávat. Popsala jsem jen ty, které jsou pro mě nejzásadnější a na které dodnes v práci neustále narážím.

Jaké máte zkušenosti vy? Co jste se s dítětem naučili, a pomohlo by vám, kdybyste to věděli úplně od začátku?