„To není možné. Já jsem nic podobného nezažila. Položila jsem vás do postýlky a spali jste.“ Znáte podobné věty? Možná je dokonce slyšíte často a v jiných verzích. Někdy z toho můžete mít pocit, že vaše dítě není normální, když se v noci budí nebo potřebuje uspat. Možná máte pocit, že děti našich rodičů a prarodičů prostě spaly perfektně. Realita je o něco složitější.

To je tou dobou

Jak snadné je vše shodit na rodiče této doby. Kdysi prý byly děti poslušnější (snad už od kolébky), a dokonce rodičům vykaly. Před více než deseti lety na to krásně pokrokově odpověděl v interview pro Českou televizi světově uznávaný psycholog Zdeněk Matějček:

„Některé věci trvají od věku do věku. Vývoj dítěte se děje podle určitých zákonitostí a podstatné je, jak se lidé k sobě navzájem chovají, mají se rádi nebo nemají se rádi. I za tou fasádou kdysi patriarchální úcty (vykání rodičům) byla buďto láska anebo nebyla. To podstatné je to sžití a sdílení. Ale mění se kulisy, mění se fasáda, mění se prostředí. Za těch víc než 50 let já vlastně neslyším nic jiného než stížnosti na tu dobu. A pořád je to čím dál horší. To už starý řecký básník Hesiodos psal, jak se svět nenávratně žene do záhuby, mládež nectí Bohy, které uctívá obec. A ono ne. Rodina je instituce, která vydržela statisíce let.“

Na spánek má vliv mnoho věcí. Mohla bych tady polemizovat o kulturním přístupu, nenošení, vyplakání, nedostatku doteku, nepodpoře dlouhodobého kojení, ohrádkách, pláči, peřinkách, zavinování, postýlkách, jeslích. Ale nechci. To by vydalo na knihu.

Pravdou je, že pomůcky pro nepřirozené prodlužování spánku a nucené osamostatňování dětí se často zneužívaly, ostatně jako je tomu v mnoha případech i dnes. Každé dítě si to pak zpracovalo jinak. A některé dnes už dospělé děti zpracovávají dodnes.

Ale jsou tady i další věci, které ovlivňují to, že byl kdysi prý spánek dětí jednodušší a méně problémovější.

Každý něměl mobil a internet

Jeden pohled je ten, že bylo mnohem méně elektroniky, která do našeho spánku může podle mnoha odborníků velmi zasahovat. Ale má to i jiný přesah. Maminky si neměly možnost veřejně stěžovat na spánek a sdílet své zkušenosti s velkým počtem skupin, jako je tomu dnes.

Takže ano, i tehdy byly děti, které hůře usínaly i děti, které přirozeně nespaly od 3 měsíců celou noc. Ale nepsalo se o nich na internetu.

Maminky tedy mnohdy ani nevěděly, že by mohly spánek svých dětí považovat za problém. Dělaly to, co znaly ze svého okolí nebo to, co jim zabíralo, aby se trochu vyspaly. Často také prostě konejšily, zpívaly, hladily a uspávaly.

Také byly děti, které spaly hůř než ty od sousedů. Akorát se o nich nepsalo na internetu.

Jednou za mnou po přednášce přišla pani, která už měla vnoučata a dost mě překvapila svými slovy:

„Něco vám prozradím. Kojila jsem šest let. Uspávala a měla dcerku u sebe v posteli. Nikomu jsem to neříkala. Nebylo to tehdy moderní. Celých 20 let jsem si myslela, že jsem něco dělala špatně. Teď konečně slyším, že to tak není. Prostě jsem jen dělala to co nám dvěma spolu fungovalo. Dodnes mám s dcerkou krásný blízký vztah.“

Neexistovalo milion cest a nejistot

Nedávno na mě vyskočil zajímavý článek ze zahraničí, ve kterém autoři polemizovali o tom, že rodičovské příručky vlastně mohou být důvodem depresí maminek. Něco na tom pravdy být může.

Na přednáškách neustále slýchám věty: „Těch informací o spánku je tolik a tak se různí. Nevím, čemu mám věřit. Nevím, co je dobře. Jak to mám teda dělat? Jak přesně se čeho vyvarovat?“

Internet a větší přístup k informacím nám přinesl úžasnou svobodu rozhodování a možnost si najít cestu, která nám vyhovuje. Můžeme o mnohém polemizovat a nemusíme vše akceptovat jako fakt. Na druhou stranu to s sebou nese i nejistoty, přemíru informací a je snadné se v tom všem ztratit.

Což často může vést k obrovskému stresu, který vnímá i dítě. Někdy pak zkoušíme vše možné i nemožné a spánek dětí se ještě zhorší.

Prostě rodiče často zapomínají

„Nechápu, že to vaše dítě tak špatně spí a musíte ho uspávat. S tebou nebyl žádný problém. Položila jsem tě a spal jsi a vůbec jsi byl úplně bezproblémový,“ oznámila maminka manželovi mé kamarádky na oslavě, kde se sešla celá rodina.

Do toho se jeho miminko rozbrečelo. Vedle stojící sestra tohoto tatínka se podívala chápavě na miminko a řekla: „Tvůj tatínek taky pořád plakal. Pamatuji si to jako dnes.“

Na mnoho věcí zapomínáme. Teď se nám zdá dlouhé uspávání jako strašně velký problém. Noční buzení nám přijde jako nikdy nekončící etapa našeho života. Ale v řádech desetiletí tyto vzpomínky vyblednou. Ve víru jiných vzpomínek a událostí začínají ztrácet důležitost.

Pak se najednou stanou jen vzpomínkou na těžší začátek. Ten se časem s příchodem dalších dětí třeba promění na vzpomínku na úplně přirozený dětský spánek s buzením a uspáváním, které k určitým obdobím našich a jejich životů patří. A najednou po několika letech pod tíhou jiných, složitějších situací se tato vzpomínka vytratí a zůstane jen pocit, že to vlastně bylo krásné období.

Mnoho z těch krátkých období dlouhého usínání nebo období častějších buzení si ani nemusíme pamatovat. A navíc 20, 30 nebo 40 let dozadu?

Takto to někdy také bývá, když slyšíte větu: „Vy jste spali úplně normálně nebo s vámi nebyl žádný problém. “ Často jsme i my jako děti mohli procházet menšími nebo většími fázemi špatného usínání nebo nočního buzení. Ale ta období byla ve srovnání s dalšími tak krátká, že je paměť vytěsnila z hlavy.

Proč to nikdy nebude jako tehdy

Máme jiné prostředí, jiné informace a jiný přístup k životu. S babičkami to dnešní maminky někdy mají těžké, ale i babičky s nimi. Vše je někdy úplně jinak, než to znaly ony, když vychovávaly svoje děti. Navíc, stejně jako se maminky poprvé učí být maminkami, babičky se také často učí být babičkami.

Někdy cítí strach z neznámého, jindy smutek, že nemohou předat své zkušenosti, protože o ně maminky nemají zájem a chtějí si to dělat po svém. Jindy možná cítí lítost, že si třeba také neužívaly děti spící na hrudi nebo nošení, společný spánek či uspávání kojením. Někdo jim tehdy řekl, že by to mohlo být špatně nebo nesprávně.

Učíme se vše znovu, všichni. Když jsem měla první dítě, máma mi volala každou chvíli, jestli ho nekojím příliš často. Tchyně nám přes telefon vysvětlovala, že by dítě mělo ležet v postýlce nebo v kočárku, ne na nás.

Všem dětem se přece líbí v kočárku a všechny přece mají rády dudlík.  Pak jednou přijela na návštěvu, a když viděla, jak srdceryvně naše miminko plakalo, když jsme ho na chvilku položili, nosila ho s námi. A naplno si to užívala.

Moje máma má už tři vnoučata a rozdává rady v práci. Nedávno mi povídala: „Můj kolega nám říkal, že jeho žena si myslí, že má málo mléka. Říkám mu, jaképak málo mléka. Dát dítě na sebe a kojit, pořád. Moje dcery první měsíce kojily nonstop. Je potřeba nastartovat laktaci.“

Jen jsem se pousmála a byla jsem na ni moc hrdá. Pamatuji si ještě jak mi kdysi volala s tím, že přece nemůžu kojit co dvě hodiny protože je to moc často. Její názor změnilo pozorování. Stejně tak se vzdala toho, že miminko se má držet na rukou jen v peřince a svoji druhou novorozenou vnučku uspávala na hrudi, u písniček.

Moje cesta – můj klid

Mnohdy více než přesvědčování o své pravdě pomáhají činy. Vždy se mi to potvrdilo. Pokud dělám to, co cítím a s čím souzním, o čem jsem přesvědčená, je to znát. A cítí to i okolí.  Dnes máme mnoho rodičovských cest, po kterých můžeme jít.

Pokud víte, že vám je příjemné mít dítě u sebe, konejšit ho, uspávat, hladit, kojit do spánku… Nenechte si tyto krásné chvilky vzít a užívejte si je. Dělejte to ale proto, že to tak cítíte a neumíte si to jinak představit a takto to na vás a vaše děťátko sedí.

Nesnažme se hledat odsouhlasení v ostatních, hledejme ho v sobě. Ostatní už přijde samo. Ostatně, nezávisí na tom, jak by to dělalo vaše okolí, ale jak se cítíte s tím, co děláte vy a vaše děťátko.  Pokud má okolí jiný pohled jako my, můžeme se vždy bavit o věcech, které nás spojují, ne které nás rozdělují.